Kitano bijutsukan

SM si povšiml tohoto nedostatku, který je záležitostí vlastníků muzea, a později ve své kariéře měl to štěstí, že našel klienta, který měl zájem o zahradu téže kvality jakou má budova a vlastní sbírka. Z tohoto důvodu se zahrada u muzea Kitano musela stát uměleckým dílem. Pan Yoshito Kitano byl úspěšný podnikatel z Nagana, města v horách na severozápad od Tokia. Mnoho let sbíral moderní japonské i západní obrazy, sochy a vojenské oblečení z období Edo, japonské meče a další umělecké předměty. Po určité době se rozhodl vybudovat pro svou sbírku muzeum, a vše otevřít pro veřejnost. Naopak, oproti zvyklostem, v roce 1965 byla vybudována zahrada a budova až o dva roky později.

17. května 1965 poslal pan Kitano svého syna Ikuzu do Tokia, kde Sh budoval zahradu ve chrámu Fukusendži, aby ho požádal o návrh zahrady pro své nové muzeum. O několik dní později Sh přijel, aby se podíval na místo a byl potěšen zájmem klienta a nakonec tuto zakázku přijal. 15. června začal na zahradě pracovat a koncem měsíce byla většina kamenných kompozic již na svých místech. Celkový plán byl finalizován 2. července a osazování bylo zahájeno 16. července. Práce na složitém kamenném dláždění podél okraje zahrady pokračovaly od 22. července. Pracovní skupina zároveň budovala další část zahrady za muzeem, která nakonec byla naneštěstí opuštěna, když se muzeum rozšířilo. Obě části zahrady byly dokončeny koncem srpna, pouhé tři měsíce poté, co Sh formálně přijal tuto práci. Stavitelem byla společnost Kitano Construction, jejímž prezidentem byl právě pan Kitano.

Popis: Muzeum je moderní stavbou ve tvaru písmene L (349, 351), postavené z předpjatého betonu, směrem k zahradě, situované na jihovýchod. Přízemí bylo mírně zvýšeno, protože stojí na pilotách. Následuje 2 m široká veranda (engawa)na straně, kde zahrada přiléhá k muzeu. Tento prostor připomínající verandu nabízí nejlepší výhledy na zahradní scenérii a je to technika, kterou můžeme nalézt v mnoha tradičních budovách v Japonsku. Protože japonské budovy často nemají okapy, byl okolo budovy vyhlouben příkop vyplněný oblázky, který sbírá dešťovou vodu. Samotná zahrada zaujímá plochu 396 m2 a má tvar téměř obdélníkový. Stěna z bílého betonu vymezuje dvě strany, které nejsou ohraničeny domem. Poté následuje dláždění stejně jako stěna a umožňuje návštěvníkovi, aby šel kolem dokola po zahradě (348). Toto bylo volba, kterou zamýšlel a uvítal designér, ale nebyla podporována tehdejším manegmentem muzea.

Ačkoliv toto místo leží uprostřed nejkrásnějích japonských hor, rozhodl se Sh, že pro něj byl důležitý kontast jako strategie designu. Znovu si vybral přímořskou krajinu Setonaikai, vnitrozemské moře (mezi Honšú, Šikoku a Kjúšú), jako téma pro zahradu. Podobně jako v rezidenci Maegaki (str.96-103) dosahují dva poloostrovy pokryté mechem až do prostoru zahrady, z jihovýchodu a severozápadu a jakoby se uprostřed překrývají (347). Tím vzniká pocit velké hloubky. Kamenné kompozice a borovice zdůrazňují důležitá místa v těchto tsukiyama poloostrovech. Písek je uhrabán do tvaru vírů, které znázorňují dynamičnost oceánu. Unikátním detailem je krásný vzor dláždění podél dvou stran muzea (346, 348). Tato složitá kamenická práce okamžitě upoutá pozornost návštěvníka, protože je perfektně situována tak, aby mohla být pozorována z verandy podél budovy. Na starých fotografiích za zahradními stěnami je viditelný sad, který vytváří nádherný přechod k horám v pozadí. Jako častokrát, i zde se okolní příroda využívá jako „vypůjčená“ scenérie zahrady. Naneštěstí ale toto idylické pozadí již neexistuje a místo něj se tam nachází nové domy, dráty elektrického vedení, což vytváří v člověku pocit zklamání, když je vidí (347).  

V zahradě jsou použity pouze tři druhy rostlin: Pinus thunbergii, Pinus densiflora a Cryptomeria japonica. Půda je pokryta rostlinami, které vysadil Sh – Buxus microphylla, který se na pozemku rozrůstá v krásných vzorech, ručně pravidelně střihaných keřích. Ophiopogon japonica Tamaryu – nízká, stálezelená rostlina podobná trávě buxusy později nahradila, protože je vytrvalejší a proto se jí lépe daří v náročném prostředí klimatu zahrady karesansui v prefektuře Nagano. Kompozice kamenů jsou sestaveny z oblíbeného druhu kamenů Sh, tzv. aoishi z oblasti Awa (asi poloostrov Boso u Narity, Awa-Amatsu je městečko s klášterem Kiyosumi, kde Nichiren stravil svůj noviciát, Awa-Kominato – rodiště Nichirena), červené dláždění tvoří akaishi z oblasti Tamba (asi hory Rokko a část Tanba u Kobe) a písek je jako obvykle slavná Shirakawa suna z Kjóta.

Interpretace: Deset let poté, co se zvlněná čára poprvé objevila v zahradě v rezidenci Maegaki, k ní byl přidán další aspekt. A sice „kapsy“ s menšími kameny vyrovnanými jako hůlky na jídlo (348), které připomínají pohyb vln na pláži a jsou doplňkem dynamické linie. Tento prvek nejenom, že dodává zahradě určitou vizuální komplexnost, nýbrž může také označovat rostoucí povědomí specifických přírodních procesů designéra, které je často v japonské zahradě zanedbáváno. Tato zahrada je také více koherentní jako scéna. Kompozice kamenů, které zde nacházíme ve skupinách 2-3-5, jsou méně dominantní než v jiných zahradách Sh. Výrazně se podřizují celkové krajině. Do značné míry se zde také, více než jinde, suchá zahrada karesansui stává obrazem jak ve 2 tak ve 3 dimenzích. Dláždění vytváří jasné ornamenty viditelné také v dané lokalitě (Setonaikai), kde dva poloostrovy osázené borovicemi okamžitě vyvolávají vzpomínky na tušové malby slavného Amanohashidate (pozn str 103). Světle šedá kamenná linie vše ještě obohacuje a doslova rámuje obraz pro pozorovatele. Když se podíváte na celkové rozvržení místa, zjistíte a pochopíte důležitost verandy a tvarů tsukiyama, které z něj vytváří klasickou japonskou zahradu. Okázalá hra zvlněné linie v protikladu současné interpretace Setonaikai dodává celé kompozici neomylný nádech divokosti a novosti. Sh doufal, že doplní jak architekturu, tak kolekci muzea a usiloval o dokonalý kontrast tradičního o nového.

Další fotky v Zoneramě

Web muzea:

https://kitano-museum.or.jp/en/

Prameny:

Tschumi CH.:, Mirei Shigemori – Rebel in the Garden, Birkhauser 2007

https://en.wikipedia.org/wiki/Setonaikai_National_Park